NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už od základky starý Egypt miluju. O to víc jsem byl nadšený z toho, že nové Assassin´s Creed bude zasazeno právě do bouřlivé éry konce Ptolemaiovské dynastie, tedy situace kolem Kleopatry a Caesara. K tomu jako bonus vidět některá místa ze starší éry jako byl Memphis, proběhnout se kolem chrámu královny Hatšepsut, vidět Rachefovu a Cheopsovu pyramidu v hladkém bílém hávu se zlatou špičkou, nebo šplhat po Alexandrijském majáku na ostrově Pharos. Tomu nešlo odolat. Grafika na obrázcích vypadala naprosto skvěle. Takže s chutí do toho. Tato investice se vyplatí.
Hlavním hrdinou je Bayek, medžaj z vesničky Síwa, což je, stále ještě existující oáza v Lybijské poušti. Medžajové byli v Egyptě něco jako policisté, řešitelé problémů. Mayek má ženu a hned v počátku se dozvídáme, že měl i syna. Toho mu ovšem zákeřně zavraždili a to ho vlastně žene kupředu celým příběhem. Po prvním rozkoukání po Síwě se vydáváme na další místa a navštívíme snad vše důležité. A tady hra vytahuje svoje největší trumfy. Vidět proslulou knihovnu v Alexandrii, zjišťovat jak moc se liší místa, která jsou čistě Egyptská a ta, která osidlují Řekové nebo Římané a cítit napětí mezi jednotlivými skupinami… to hra zprostředkuje více než výtečně.
Stejně jako předchozí hry série si ale hlavní příběh historické reálie značně ohýbá, a to zamrzí. Potenciál tu byl mnohem větší. Když už jsme u toho příběhu. V porovnání s posledním Zaklínačem působí Origins jako chudý příbuzný. Vše je příliš lineární a na vašich rozhodnutí vlastně nezáleží. Musíte se spokojit s tím, že na konci zazní všemi oblíbená Assassin´s Creed "hymna" a vy zjistíte pár zásadních informací o vzniku Assassínů.
A proč zmiňuji Zaklínače? Aktuální díl Assassin´s Creed se mu v mnohém přibližuje. Přibylo RPG prvků, vylepšil se soubojový systém, je možné prodávat, kupovat, hledat předměty, je tu podobnější levelování, podobný rozsah světa – to vše na Zaklínače trochu pomrkává a rozhodně se mu blíží víc, než jakýkoliv z předchozích dílů série. V čem svůj boj Origins prohrává? Jak jsem již zmínil jednoznačně na příběhu, kde u Zaklínače bylo i mnoho vedlejších úkolů postaveno tak, že by vydaly na samostatný román, nebo minimálně povídku. Zde zdaleka není tak poutavě zpracována ani hlavní linka, kdy je nutné v určitém předepsaném pořadí sejmout konkrétní bosse, abyste se dostali k určité historické události a hra končí. Vlastně je vám příběh do značné míry volný. Nevtáhne.
Další pole, kde Origins prohrává, je hudba. Soundtrack k Zaklínači jsem si ve své době pouštěl častěji, než cokoliv jiného, každá oblast měla svůj konkrétní motiv a skvěle to dobarvovalo atmosféru. Hra je podezřele tichá. Nezaznamenal jsem nic, co bych si dokázal broukat, případně se k tomu chtěl vrátit. Podobné je to i s atmosférou a prostředím, kde není zas taková variabilita. Ať už jde o místa nebo počasí. Ačkoliv je jasné, že Egypt ve své podstatě nemůže nabízet zasněžené vrcholky hor nebo hluboké hvozdy, mohly zde být jiné vizuální poklady. Nikdy jsem se nepřistihl, že na nějakém oblíbeném místě čekám na východ nebo západ slunce, což jsem v Zaklínačovi dělal běžně, protože to prostě byl zážitek. Čímž ale nechci říct, že je hra po grafické stránce nějak ošizená.
V některých ohledech mě oproti minulým dílům série pozitivně překvapují nepřátelé, kteří se chovají racionálněji a nečekají jako dobytek na porážku. Například mě těší třeba jen to, že když zaútočíte na smečku hyen, tak poslední kus nebo dva ve chvíli, kdy je jasný, kdo má situaci v rukou, berou nohy na ramena. Na druhou stranu by možná bylo fajn, aby jednotlivé bossfighty byly přeci jen o ždibec složitější. Nejtužší souboj jsem vedl ve vedlejším úkolu se zdivočelým slonem a to mně přišlo trochu nedůstojné bossům v hlavní příběhové linii. Další nedůstojností je vedlejší linie ze současnosti, kterou bych buďto vypustil úplně, nebo ji udělal pořádně. Mít ale pět krátkých přerušení, ve kterých se stejně nic moc nedozvíte a jen splníte dva krátké úkoly, mi přišlo zbytečné a vlastně rušivé.
I přes to jde o jednu z mála her, která se v tomto ohledu může postavit aktuálnímu královi RPG žánru, kterého jsem zmínil výše. Z trůnu ho zcela jistě nesesadí, ale boj to byl minimálně důstojný.
Trůn pod posledním Zaklínačem se lehce otřásl, ale král to ustál.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.